MALÉ KARPATY

 /  / Turistická kronika / 1983 / Malé Karpaty

Buková, 8.-20. červenec 1983, Bratislava - Děvín - Myjava, 130 km.

8.7. - Ve tři hodiny odpoledne nasedáme všichni do naší "Žofky", plně naložené a odjíždíme směrem na Hodonín, Senicu k vodní nádrži Buková. Tady bude naše hlavní tábořiště v překrásném prostředí pod nejvyšší horou Malých Karpat Zárubami. Po postavení stanu všech pět nás běží zkusit vodu v přehradě a hned na to všichni plaveme i s Renatkou, která ještě neumí a proto musí používat plovací kolo. Je to nádhera. Noc je špatná. Někdo do omrzení zpíval jak trávu kosil.

9.7. - Ráno časně vstáváme. Mamka nám nabalila jídla do batohu na dva dny a já s Pavlem odcházíme po silnici do rázovité dědinky Plaveckého Petra. Na malebném náměstíčku čekáme na autobus do Bratislavy. Čekání si krátíme pozorováním líčení vápnem domečku typického pro tento kraj. Na této práci se podílela bába, děda a dcera. Práci měli rozdělenou takto: děda stavěl žebříky různých velikostí. Bába líčila spodní polovinu a dcera podávala štětce několika velikostí a doplňovala vápno. Na štítu si role vyměnily. Ve výškách líčila dcera. To už přijížděl autobus a kolem pohoří odjíždíme k hlavnímu městu Slovenska. Po příjezdu uděláme snímek hradu s mostem SNP. Po něm přejdeme Dunaj a městskou dopravou odjíždíme na hrad Děvín - jízdenka. Z výhledu na hradě pozorujeme jak slabá je řeka Morava, když se snaží odevzdat své vody Dunaji. Nás pozoruje pohraniční stráž abychom si snad tuto krásu nevyfotografovali. Když se nabažíme, začneme ukrajovat kilometry Malých Karpat. Následuje první výstup na Děvínskou kobylu, která je chráněnou přírodní rezervací. Toto neplatí pro vojsko, které nahoře buduje snad odpalovací rampy. Na vrchol se nedostanem, ale altánek těsně pod ním k nádhernému výhledu plně postačuje. Z této výšky vidíme Děvín hluboko pod námi a Dunaj jako by tekl do kopce. Dále pokračujeme lesoparky a ulicemi Bratislavy kolem pozoruhodné stavby studentského domova L. Štúra, po jehož pavlačích se dá procházet kolem dokola, nahoru i dolů a navštívit každou ubykaci na této rozlehlé skupině budov, spojených v jeden celek. To už nás pronásleduje pekelné horko. Každému stoupání obětujeme spoustu energie. Pot z nás jen teče. Než se dostaneme na Slavín, každá hospůdka na cestě je vysvobozením. Pohled na Bratislavu ze Slavína je nádherný. Obědváme na hlavním nádraží a potom zase do kopce. Směr nám udává televizní vysílač Kamzík. Náš pot se mísí se stružkou kolem cesty. Tato nás dovede k silnému prameni pod výletní restaurací, odkud se ozývá ryčná dechovka. Pijeme a pijeme vodu, co se do nás vejde. Pak už nás přijme do svého objetí chládek lesa. Jsme tak přihlouplí z horka, že chatovou osadu Koliba přejdeme. Když to zjistíme, jsme asi o kilometr dále. Vracíme se zpět, máme tu zajištěné ubytování. Sprcha, trochu odpočinku, jídlo z vlastních zásob a vydáváme se na prohlídku televizního vysílače. Výtahem jsme se vyvezli nahoru ke kavárně a vyhlídce - vstupenka. Tak jak jsme shora viděli Bratislavu a masív pohoří, předčilo všechna naše očekávání. Celé město a okolí jako na dlani. Stálo to za to. Noc trávíme v malé čtyřlůžkové chatce.

10.7. - Ráno pokračujeme Bratislavským lesoparkem. Cestou nacházíme několik studánek. Nejpěknější je Zbojnická studnička. Okolí silniček i cest je poseto odpočivadly, odpadkovými koši a sem tam se najde i altánek. Svačíme v příjemném prostředí hájenky horní Bielý Kříž. Za hájenkou lesopark končí a začíná malokarpatská příroda s listnatými porosty. Převládá buk. Místy nám to tu připomíná Chřiby. Ostrý výstup na Somár (650 m) nás pořádně zapotil. Dále pokračujeme již méně náročnou trasou, většinou z kopce. Z horského hotelu Baba potkáváme známého z prvního dne Jirku ze Žďáru nad Sázavou, který se plahočí tak jako my stejnou hřebenovkou. Tu na Babě dnes končíme. Za 10 Kčs se osprchujeme, za 80 Kčs vyspíme. Ubytování na Kolibě nás přišlo na 123 Kčs. Zajistil Čedok.

11.7. - Na odchodu z nás recepční vytáhne ještě 10 Kčs, prý pro místní národní výbor. Před námi se tyčí první sedmisetmetrový kopec Čmelák (709 m). Začíná to tvrdě. Dobře, že jsme si před odchodem z hotelu načepovali do lahví vodu. Na vrcholu jsou zase vojáci. Přesto ze západní strany výhled do nížiny nám nechali. Znovu z kopce a znovu nahoru. Postupně se to střídá na Javorinu (702 m), Čertov kopec (752 m), Skalnatou (705 m). Jediné živé tvory potkáváme na Čermákové lúce. Je to srnec se srnkou. Jsou na dnešním úseku jediní. Začínají se objevovat první vápencová skaliska a s nimi plantáže kopřiv. Pavel šílí. Sahají mu v některých místech nad hlavu. Musí vybalovat tepláky. Pod Skalkou (645 m) posedíme. Otvírá se nám výhled na Vysokou a do hlubokého údolí. Mezi kopci vidíme Rohožník a před námi na protější stráni žije vápencový lom. Po skaliskách sestupujeme dolů pěšinou. Stále níž a níž po lesní cestě až do Sološnice. Autobusem odjedeme do Plaveckého Petra a odtud romantickým údolíčkem kolem potůčku Hrudky. Tento nás dovede k vodní nádrži Buková. Hledáme naše holky. Vidíme je všechny pohromadě jak se čvachtají ve vodě. V lese jsme to tak necítili, ale tady je hotová Sahara. Odhazujeme batohy do stanu a z vody nás dostane jenom volání na večeři.

12.7. - Budíček je v pět hodin. Do Plaveckého Petra se dostáváme po silnici, autobusem do Sološnice. Odtud jdeme na rozcestí pod Malou Vápennou. Za hodinu a půl překonáváme 500 metrů převýšení, abychom stanuli na vrcholu Vápenné (748 m). Stojí tu polorozpadlá rozhledna a betonový pylón. Ze skal je pohled do propasti pod námi velkým zážitkem. Posedíme celou půlhodinu, fotografujeme. Pak sestupujeme po ostrém skalnatém hřebeni na malou loučku, kde je mezi stromy pramen. Po krátkém odpočinku procházíme po holých stráních Klokoče, porostlého spoustou dvoumetrových divizen. Při cestě nacházíme jedinou stavbičku, bývalý lovecký zámeček Monrepos. Cestou baštíme maliny a než se nadáme, jsme u podnikové chaty Brezinky, kde rozcestník ukazuje směr "Bratislava", odkud přicházíme a "Dukla", kam máme namířeno. Je odtud vidět přehrada a naše tábořiště. Za půl hodiny jsme tam. Zvedá se vítr a mamce chytil stan od vařiče. Naštěstí je požár uhašen, ale díra po něm zůstává. Začíná pršet. Našeho známého Jirku necháváme přespat v autě.

13.7. - Dnešní den bereme s sebou spací pytle. Než se napojíme na včerejší úsek, musíme přijít k chatě Brezinky. Odtud začíná strmý výstup, téměř vysokohorský, nejdříve na hrad Ostrý Kameň a dále na nejvyšší vrch Malých Karpat (768 m). Slunce začíná hřát. Z rokliny mezi hřebenem Veterlína a hřebenem Zárub se na nás valí pára. Ze skalnatého hřbetu máme sem tam výhled na vodní nádrž Bukovou. Všechno voní, je po dešti. Před vrcholem procházíme porostem pokroucených a zakrslých buků, kterými si sluneční paprsky těžce razí cestu. Ty, které projdou, ostře osvětlují pařící se les a vytvářejí nádherný obraz. Na vrcholu se zapisujeme do vrcholové knihy. Sestupujeme pomalu (zase spousta kopřiv) přes Havranici do Bukové a kolem kamenolomu do rekreační oblasti Trnávka. Trošku pobloudíme, ale brzy najdeme správnou cestu. Členitým, ale už ne tak náročným terénem procházíme lesem směrem k severovýchodu. Když les projdeme, vidíme před sebou Dobrou Vodu. V místní restauraci u kostela posedíme při guláši. Máme se tu sejít s Jirkou, ale nedočkáme se ho. Kolem krasové krajiny za Dobrou Vodou se zříceninou hradu po levé ruce odcházíme po lesní cestě, abychom si našli nocleh pod širákem. Jdeme asi hodinu a zaujala nás skládka dřeva. V její blízkosti stojí přístřešek. Nanosíme chvojí, kterého je tu dostatek a připravíme si perfektní lože. Právě když uleháme ke spánku, ozývá se mohutná rána. Před námi se zvedne oblak prachu. Vyskakujeme jen v trenýrkách a běžíme na lesní cestu a zjišťujeme co se děje. V příkopě leží převrácené a zdemolované auto. Hledáme řidiče. Ten už vylézá ven neporušený. Na delší dobu je po spánku. Vrak odvezou v noci. Spí se nám pak jako v peřince.

14.7. - Ráno prší a musíme jít pár kilometrů v pláštěnkách. Do Brezové pod Bradlom scházíme dlouhým vápencovým úvozem. Malé Karpaty máme prakticky za sebou. Před námi se tyčí osamocený kopec Bradlo (543 m). Zdoláváme poslední prudší stoupání na Štefánikovu mohylu, která se na Bradle nachází. Naposledy z ní pohlédneme zpět na pohoří a přes pastviny, několik pahorků a lesíků přicházíme do Polianky. To už na každém kopečku hledáme v údolí Myjavu. Konečně z toho posledního jsme se dočkali. Do cíle putování vcházíme za deště. Máme štěstí. Autobusové spojení nám vychází a tak jsme brzy odpoledne zpět u přehrady.

15.7. - Zatím co jsme s Pavlem chodili, mamka, Radka a Renatka užívaly sluníčka a vody co to šlo. My jsme jim v tom začali pomáhat. Večer jsem si zašel s mamkou a Renatkou na procházku k chatě Brezinky.

16.7. - Je strašné vedro a nikam se nehodí jít. Proto se celý den koupeme. Teplota dosahuje 34 stupňů. Renatka se naučila plavat a už se udrží 3 metry nad vodou.

17.7. - Vedro pokračuje. Renatka dělá pokroky. Dnes uplavala 15 metrů. Radka s námi nepeče. Má svoje osobní zájmy. Později odpoledne si uděláme s Renatkou a mamkou výstup na Záruby. Zapsaly se také do vrcholové knihy.

18.7. - Velká vedra pokračují. Děláme to jediné, co se dá dělat. Namáčet se do vody, která je už také pěkně teplá. K večeru jsme si udělali vycházku kolem potůčku do Plaveckého Petra a zpět po silnici.

19.7. - Zajeli jsme si autem ke smolenickému zámku a do jeskyně Driny - vstupenka. Nad jeskyní byla pěkná vyhlídka. Vedro nás zahnalo zpět k přehradě. Všichni jsme opálení jako od moře. Utratili jsme tu za ovoce 500 Kčs.

20.7. - Ráno je zataženo. Balíme stan a odjíždíme přes Senicu domů. Už máme sluníčka pro letošní léto až dost. Pobyt v kempu - 186 Kčs, za půjčení loděk 49 Kčs, vstupenky 23 Kčs, jízdenky za autobus 82 Kčs, jiné 23 Kčs. Vařili jsme si většinou sami. Po příjezdu do Bučovic vedra pokračovala. Naměřili jsme 38 stupňů ve stínu.