SLOVENSKÉ RUDOHOŘÍ

 /  / Turistická kronika / 1989 / Slovenské rudohoří

11. - 18. července, Dedinky, Sedlo Suľová - Horský hotel Bankov, 103 km.

Úterý ráno 4:30 hod. je Žofka naložená k prasknutí. Veze všechny přes Uherské Hradiště, Prievidzu, sedlo Šturec, Banskou Bystricu do Dedinek ve Slovenském ráji. Kousek za Trenčínem začalo pršet, od Banské Bystrice déšť ustal, u Palcmanské Maše v Dedinkách svítilo sluníčko. Renata s Pavlem se honem běžela koupat. Koupe se tu také Cyril, Mirek a Miloš. Společně začneme zítra přecházet další slovenské pohoří po hřebenech. Mamka s Pavlem a Renatou budou špacírovat po Slovenském ráji.

12.7.1989 - Celou noc bouřilo a na stan bubnují kapky. Probouzím se do studeného rána. Uvařím si polévku, nabalím krosnu a vycházím. Připojím se k ostatním a do Dobšinského sedla přicházíme společně. Dole v údolí leží Dobšiná. Tento nádherný pohled se obměňuje ještě několik hodin. Značení je špatné a tak kolem Martinky bloudíme. Trvá to asi třičtvrtě hodiny, než nás napadne použít buzoly a najít správný směr. Je popršené, tráva je mokrá, my jsme mokří po pás. Zastavuje nás asi třicet metrů napadaných stromů přes cestu. Překonáváme je jak to jde. Tyto stromy přes cestu nás pronásledují celý den. V překrásném údolíčku u potoka odpočíváme. Voda není a tak pijeme z potoka. Za Smrečinkou již klesáme do sedla Suľová. Zastaví nás bariéra padlých stromů, pátý přes devátý. Chvíli hledíme a potom se rozhodujeme. Prodereme se lesem na severní stranu polomu a dostaneme se na cestu, která nás do sedla dovede, ale zase za cenu prodírání se korunami padlých smrků. Obědváme a odpočíváme. Doplňujeme vodu. Padlým stromům není konec ani za Suľovou. K cíli přicházíme místo za sedm hodin za dvanáct. Nejvyšší vrchol přechodu Skalisko (1293 m), vyšplhám sám s Mirkem. Výhled je kruhový, kam oko dohlédne - les. Ostatní nemají zájem. Scházíme k chatě. Z komína se kouří. Chatař topí, ale k jídlu pro nás nic nemá. Uvaříme večeři a k ní si dáme čaj s rumem, jediná nabídka, umyjeme se venku u kohoutku a jdeme spát.

13.7.1989 - Ráno posnídáme z vlastních zásob a k tomu nabídku chataře - čaj s rumem. Tento doping nám dopomůže zdolat dvěstěosmdesátimetrové stoupání zpět pod Skalisko. Je pod mrakem a vlhko. Krajina je krásná. Náhorní louky s dalekými i když omezenými výhledy, mladé smrčky kolem úzké stezky, velikáni smrky, nenarušená příroda, spousta borůvčí. Sem tam zaprší. Jednou nás to pořádně skropí. Jsme celí urousaní. Boty mám již promočené, žádné mazání nepomáhá. Z Uhornianského sedla ještě jednou sejdeme z cesty. I když je dnes nejkratší túra, docházíme k lovecké chatě pod Skorušinou značně utahaní. Chata je oázou. Cyril rozdělal oheň. Za chatou je žebřík. Dáme jej k ohništi a veškeré promočené svršky na něm sušíme. Boty rozložíme kolem po kamenech. Nedaleko je pramen vody. Vaříme první hodnotnou večeři. Jsme velice spokojení. Vše zlé je zapomenuto. Je nám teplo a neprší. Cyril přiloží do ohně. Začne mi hořet bot a sežehne mi to košili. Sotva chodím. Zjišťuji, v jakém stavu mám nohy. Ze spodu jsou obrovské puchýře asi 4 x 2 cm na každé noze. Udělal jsem chybu. Gumové ponožky, které nosím, rozmočenou nohu stáhly, udělaly se faldy a po těchto jsem šlapal. Puchýře propíchnu. Po večeři a různých procedůrách, jako je vyhánění vlků studenou vodou, po usušení studeného šatstva a botů, použijeme žebříku k tomu, k čemu má sloužit, a celá půda se starým senem nad chatou je naše. Spí se nám dobře. Miloš v noci vyhání velkou lesní myš.

14.7.1989 - Při snídani přišel Mirek na to, že myš se s ním podělila o chleba. Všichni jsme jako vyměnění. Až k prvním štosským lázeňským domkům jdeme stále z kopce. Po cestě si prohlédneme hornický kostelík. Potom začne ostré stoupání. Největší zátah nás čeká na Zbojnickou skálu. Tuto jsme vyšli bez odpočinku v domění, že jsme na Kloptani. Kolem nás hřmí a honí se černé mraky. Déšť se nám kupodivu vyhýbá. Z vrcholu mírně klesáme, pěkným neporušeným lesem. Další stoupání a vidíme vrcholovou schránku s nápisem Kloptaň. Jsou tři hodiny odpoledne, rozhled kruhový a ve strašné dálce poznáváme Kojšovskou hoľu - cíl dnešního dne. Všechny to velice zmrazilo. Je tu plno borůvek, tak se aspoň cpeme. Potom už se prodíráme maliním, les střídá les, stoupání, klesání a zase stoupání. Miloš říká, že kdyby šel vpředu, tak půjde stále rovno, značka neznačka. Stává se z něj robot. K prvním stavbám u Kojšovskej hoľe přicházíme po sedmé hodině večer. Šlapky pálí, puchýře jsou stále živé. Kupodivu stojíme před chatou Erika. Dostáváme tu nocleh. Večeři, kterou jsme si tu objednali, servírka neuznává a donáší nám mnohem větší množství. Odhadla nás dobře. Nic nezůstane. Můžeme se osprchovat, ochota je tu veliká. Ostatní se přiznávají ke svým odřeninám a puchýřům. Nocleh stojí se vším všudy 16 Kčs pro jednoho.

15.7.1989 - Ráno opět hodnotně posnídáme a vydáváme se na poslední etapu. Teď jdeme převážně z kopce. Civilizace přibývá na každém kroku. Na Jahodné poobědváme. Dojdeme ještě k hotelu Bankov. Košice jsou na dohled. Místní doprava sahá až sem. Necháme se odvézt k turistické ubytovně Metropol Košice. Tak jako v chatě pod Volovcem, tady máme také nocleh zajištěný dopředu. V příjemném prostředí přenocujeme.

16.7.1989 - Šlapeme po Košicích středem města k autobusovému nádraží. Z kostelů se ozývají varhany a sborový zpěv. Na náměstí tryská fontána do rytmu s působivou hudbou. Nemůžeme odolat cukrárně s dvaceti druhy zmrzlin. Kupujeme borůvkovou. Autobusové nádraží je opravdu pěkné. Odjíždíme překrásnou Črmelskou dolinou k vodní nádrži Ružín a poprvé stavíme stany v kempu Zlatník. Celý zbytek dne budeme odpočívat, zašívat a dávat se do pořádku.

17.7.1989 - Při odchodu z kempu dostáváme na obyčejném papíře účet. Když žádáme razítko, má recepční plno práce si nás zapisovat do knihy a přepisovat účet do předepsaného formuláře. Přejdeme most přes vodní nádrž a začínáme postupně vystupovat na Sivec. Sivec je nevysoký skalní hřeben, jednou stranou kolmo padající do údolí, ale výhled na vodní nádrž a široké údolí je jedinečný. Po sestupu jsme ztratili značku a tak jsme do zastávky Ružín došli po silnici. Naměli jsme důvěru, že by nám tu mohl vlak zastavit a tak jsme přešli na nádraží Malé Lodiny. Dva dny jsme měli zajištěné noclehy v Krompachách. Další cesta vlakem směřovala tam. Kupodivu vlak na zastávce Ružín stavěl. V Krompachách jsme získali nocleh až pomocí Výboru lidové kontroly ve Spišské Nové Vsi a proto nás přijal osobně pan vedoucí hotelu.

18.7.1989 - Poprvé jdeme bez krosen, jen s malým batohem. Procházíme přes Krompachy, které jsou rozložené mezi jednotlivá údolí a tak se nám zpočátku jevily jako větší dědina s velkou fabrikou. Moc výstavné město to není. Vystupujeme pěkným lesem na planinu s krasovými závrty a malou zděnou chatou Galmus. Další hornická dědina Poráč je typicky slovenská, vysoko položená. Dovedla nás k ní stezka, udupaná od oveček. Přirozenost Poráče ruší obrovská halda hlušiny z dolu. Kráčíme Poráčskou dolinou kolem říčky. Po jejím okraji se tyčí skály a při výstupu z ní je chata Černý bocian. Jeden den v týdnu je zavřená, zrovna když jdeme okolo. Přicházíme do Slovinek, další hornické obce. Tu už nejsou jen haldy hlušiny, ale rovněž ve vzduchu je cítit nezdravotu. Slovinky jsou téměř spojeny s Krompachami. Hornické domky vystřídaly paneláky. Na jednom poschodí děvče vysekává zárubně z oken sekyrou. Již několik oken je vysekaných. Dobrý dojem na nás toto město neudělalo. Kolem pole lnu se vracíme do hotelu. Jíme knedlík s vejci, velice chutný a zapíjíme Šarišem.