DELTA PÁDU 2

 /  / Reporáže z cest / Rolina Mare 2013 / Delta Pádu 2

Po výpravě Delta Pádu 1 následovala druhá výprava do přírodního parku Delty Pádu, která vedla k samotnému Pádu a také do oblasti ohraničené jeho dalšími dvěma větvemi - Po delle Tolle a Po di Gnocca. Opustili jsme tak oblast rybích farem a vydali jsme se do neméně zajímavé oblasti posázené obdělanými políčky protkanými zavlažovacími kanály. Téměř do poloviny této oblasti je vnořená zátoka Sacca Scardovari, u které se v její severozápadní části rozprostírají přírodní biotopy. Projeli jsme městečkem Rosolina, Porto Viro a Taglio di Po po silnici SS309. Přejeli jsme hlavní tok řeky Pádu a odbočili směrem na Porto Tolle a napojili se na silnici SP38. Ta nás dovedla k větvi Po di Goro, v blízkosti které se nachází hlavní informační centrum parku Delty Pádu a také Museo Regionale della Bonifica v Ca’ Vendramin.

Muzeum se nachází v komplexu budov postavených na začátku 20. století. Dokumentuje vysušování a zúrodňování půdy v oblasti Polesine. Nejvzácnějším zařízením je impozantní parní čerpadlo vody z roku 1900, kdy se tato čerpací stanice začala budovat. Práce skončily v roce 1903 a testy proběhly v roce 1905. V roce 1921 byla stanice částečně elektrizovaná. Využívat se přestala po katastrofálních povodních v roce 1957 a 1960, které přinesly výrazné změny v okolní krajině. Vztah člověka a vody při rekultivaci půdy dokumentují i další zařízení, nástroje a prostory. Mnoho informačních tabulí pak detailně popisuje vše, co je prezentované. Otevřeno mají od úterý do neděle vždy od 9:30 do 12:30 a od 15:00 do 18:00 v období březen až říjen. Vstupné je € 2,00.

Přes Porto Tolle jsme pokračovali k místu, kde se z hlavní větve Pádu odděluje Po delle Tolle. Právě tady, na druhé straně řeky, se nachází Oasi di Volta Vaccari. Niva je přístupná z Polesine Camerini po úzké hrázi, která odděluje staré koryto Pádu od nového. V hustém lese plném vrb, jasanů a topolů našlo domov mnoho druhů ptáků, např. dudek chocholatý, strakapoud velký a rozliční pěvci. Ve starém korytě brázdily vodu kachny, potápky a volavky. Kolem polí osázenými pšenicí, řepou, melouny, rajčaty a dalšími plodinami jsme se přes Scardovari a Bonelli přesunuli k Barricata. Nachází se tady přístav a obrovské Villaggio Turistico Barricata. Před přístavem je most přes Po delle Tolle, vedoucí k vyhlášené pláži.

A to už jsme byli u jedné ze dvou zátok - u Sacca Scardovari. Je královstvím všech ornitologů. Ve zdejších mokřadech se bohatě vyskytují vzácné a neobvyklé druhy ptactva. Jsou to např. potáplice lední, káně bělochvostá, racek sabinův, rybák oranžovozobý a další. Zátoka je svou rozlohou více jak 3000 hektarů největší v této oblasti. Převládá zde chov mušlí a škeblí v tzv. peocisare, což jsou dřevěné ploty usazené v sedimentu. Učaroval nás kouzelný pohled na rybářské domky se střechami z červeného vlnitého plechu a stojící na dřevěných kůlech jeden vedle druhého. Na severozápadní straně zátoky jsou Oasi Ca' Mello a Biotopo Valle Bonello, poslední zbytky obrovských slanisek, která zátoku obklopovala před tím, než byla rekultivovaná na pole pro pěstování především rýže a vojtěšky.

Historie Oasi Ca' Mello sahá někde do roku 1800, kdy oblast odpovídala ústí staré větve Po di Ca' Mello. Ta se odpojovala od Po di Venezia v lokalitě Fraterna nedaleko Porto Tolle a vlévala se do zátoky Sacca di Scardovari právě v místě současné Oasi Ca' Mello. Poté až do šedesátých let minulého století byla ovlivňovaná velkými plochami rybích farem, které byly ideálním prostředím pro vzácnou flóru a faunu. Po povodních v roce 1966 byly rybí farmy zrekultivované a biotop v Ca' Mello byl ponechaný pro přirozené odvodňování oblasti. Tento sladkovodní mokřad má velký význam pro hnízdění ptáků. Typickou vegetací je rákos, orobinec, bez, tamaryšek, svída, dřišťál, trnka, hlohyně, růže, hloh a další. Oasi Ca' Mello byl hlavní cíl naší druhé výpravy do Delty Pádu.

Okolí biotopu bylo turistům značně nakloněné. Správní budova s informačním centrem, mapami a parkovištěm byla nově zrekonstruovaná, další přírodní parkoviště se stojany pro kola bylo v blízkosti. Cesty s dřevěným zábradlím byly také pěkně upravené. Bohužel otevírací doba spadala opět mimo hlavní sezónu - s ohledem na přírodu, konkrétně od 16. března do 16. června a od 1. září do 31. října. Otevřeno je každý pátek, sobotu a neděli v době od 10:00 do 18:00. Vstup je volný, organizovaná půldenní prohlídka pro minimálně 10 osob stojí € 5,00 za osobu. V blízkosti správní budovy stojí dřevěná rozhledna, ze které je možné pozoravat biotop i zátoku Sacca di Scardovari. Biotop je možné obejít dokola pěšky nebo objet na kole. Z cesty se otevírá řada pěkných pohledů dovnitř.

My jsme prohlídku zahájili výstupem na rozhlednu a pohledem dolů do nitra biotopu, které nás lákalo nejvíc. Potom jsme se vypravili po cestě směrem od správní budovy a následně zahnuli doleva po cestě vedoucí rákosím. Bohužel houstnoucí rákosí nevěstilo nic dobrého. Došli jsme ještě k plotku s troskou dřevěné lodičky, dále byla cesta čím dál zarostlejší, až nás definitivně zastavila bažina, ve které cesta končila. Museli jsme se vrátit a zkusit to z opačné strany. Podle mapy vedla další přístupová cesta přes dřevěný most. Ten byl však rozbitý a neschůdný. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než si prohlédnout alespoň okolí a vrátit se zpět ke správní budově. Přístupové cesty do biotopu byly opakem cest v okolí. Hlavní cíl tohoto výletu nás tedy zklamal.

Na závěr jsme se vypravili k centrálnímu toku Pádu. Po vesničku Tolle se jmenuje Po di Venezia a od místa, kde se od něj odpojuje větev Po delle Tolle se nazývá Po della Pila. Kolem Oasi Ca' Mello jsme jeli místy, kudy kdysi protékala historická větev Po di Ca' Mello. Projeli jsme vesnicí Ca' Mello a pokračovali až k Pádu, přes který jsme přejeli po mostě, na kterém byly zajímavé lampy se solárními kolektory. Jak to jen šlo, vrátili jsme se na levý břeh Pádu a několikrát zastavili abychom ho pozorovali. Bylo vždy třeba vystoupit na hráz, která ho lemovala. Viděli jsme vesničku Tolle, větev Po delle Tolle, která se vydala vlastní cestou do Jadranu, Oasi di Volta Vaccari - tentokrát z jiné strany a tepelnou elektrárnu skupiny Enel, jejíž komín jsme pozorovali daleko na obzoru už z pláže v Rosolina Mare.

Tato elektrárna není žádný drobeček, patří k největším svého druhu v Evropě. Se čtyřmi bloky z let 1980 až 1984, každý po 660 MW, má celkový jmenovitý výkon 2640 MW a je schopná uspokojit 8% celkové italské poptávky po elektřině. Její komín vysoký 250 m je nejvyšší zděnou konstrukcí v Itálii. V běhu je projekt podporovaný Evropskou unií, který spočívá v přeměně čtyř stávajících olejových jednotek do tří jednotek nové generace, vysoce účinných uhelných elektráren o celkové kapacitě 1980 MW. Elektrárna bude využívat nejnovější technologie - Enel je světový lídr ve vývoji technologií pro zachytávání oxidu uhličitého, bude mít větší účinnost a dosáhne nejlepšího možného vlivu na životní prostředí. Stávajících 150 zaměstnanců doplní po přeměně elektrárny dalších 550.

Na druhé straně silnice se rozprostírala rybí farma Valle Ca' Zuliani, která uměle reprodukuje mořčáka a pražmu, ale také méně známe ryby - kanice ostrohlavého a zubatce obecného. Kolem vesničky Pila jsme dojeli k řadě vodních rybářských domků, kde silnice končila. Tady se Pád vlévá do moře třemi rameny - Busa di Tramontana, Busa Dritta a Busa di Scirocco. Poslední naše zastávka patřila přístavu Porto di Pila, který je umístěný na Laguna Barbamarco. Pohledem na rybářské sítě, kůly a maják na obzoru - Faro di Punta Maistra - jsme se rozloučili s deltou Pádu. Následoval rychlý přesun přes Ca' Venier a Porto Viro do Rosolina, kde jsme tradičně v IperLando dokoupili potraviny a pak už jen koupání v moři až do večera v Rosolina Mare.

Fotogalerie: Delta Pádu 2