KE ŠPIČCE ITALSKÉ BOTY

 /  / Reporáže z cest / Kalábrie 2006 / Ke špičce italské boty

Letošní cestu přes celý Apeninský poloostrov jsme se rozhodli řešit úplně jinak, než tomu bylo při naší předchozí cestě do Praia a Mare na severu Kalábrie nebo do Vieste na Garganu. Jeli jsme výhradně po dálnicích. V předstihu jsme si zakoupili dvě rakouské desetidenní dálniční známky, jednu na cestu tam a jednu na cestu zpět. Platbu na italských dálnicích jsme řešili platební kartou. Desetidenní rakouská dálniční známka stála € 7,60, italské mýtné při cestě tam € 50,30. Jiné poplatky na naší cestě nebyly požadované. Trasa, kterou jsme absolvovali, vedla z Bučovic přes Břeclav, Vídeň, Štýrský Hradec, Klagenfurt, Villach, Arnoldstein, Tarvisio, Udine, Mestre, Bolognu, Florencii, kolem Říma a Neapole, přes Salerno, Vibo Valentia, Ricadi k Capo Vaticano.

Z Bučovic jsme vyjeli dopoledne po desáté hodině v pátek 2. června za letního počasí. To však podle předpovědi nemělo mít dlouhé trvání. Hranice jsme překročili v Poštorné a s plně naloženou fabií jsme si to upalovali směrem na jih k Vídni. Za Vídní už bylo vidět, že předpovědi nelhaly. Vrcholky Alp obepínaly šedé mraky, které nevěstily nic dobrého. Z jihu mířila do České republiky avizovaná studená fronta. V autě však bylo teplo, tak nám to náladu nemohlo pokazit, navíc jsme měli před sebou ještě patnáctset kilometrů, po kterých mohlo být vše úplně jinak. Při cestě po dálnici A2 jsme zaznamenali teplotní rekord - tři stupně nad nulou a auto nám umylo několik dešťových přeháněk, naštěstí ne sněhových. U poslední čerpací stanice v Rakousku v Arnoldsteinu jsme natankovali plnou nádrž a v šest hodin odpoledne jsme překročili rakousko - italskou hranici. U Tarvisia jsme si vyzvedli dálniční kartičku pro placení mýta v Itálii.

Dálnice se vlnila horami protkanými tunely a překonávala hluboká údolí překlenutá mosty. Alpy jsme opustili v Gemoně a přes Udine jsme se dostali v osm hodin do Mestre. Teplota na palubním počítači ukazovala venku kolem dvaceti stupňů. To nám dokonale zvedlo pochmurnou náladu nabytou přejezdem Alp. V porovnání s předchozími lety byla cesta po dálnici nesrovnatelně rychlejší než mimo ni. € 10,80, které jsme zaplatili na mýtnici v Mestre, za to stálo. Tangenciála přes Mestre je bezplatná. Na jejím konci jsme si vyzvedli opět dálniční kartičku s vyraženým vstupním bodem. Opustili jsme pobřeží Jaderského moře a přes Padovu, Ferraru, Bolognu a Florenci jsme přejížděli k pobřeží Tyrhénského moře. Tuto cestu jsme absolvovali poprvé. Úsek mezi Bolognou a Florencií byl asi jeden z nejhorších během celé cesty. Dálnice byla neustále v rekonstrukci. Náročnost cesty mezi desátou a půlnocí navíc umocňovalo obrovské množství kamiónů. Za Florencií jako by mávl kouzelným proutkem. Prázdná dálnice, žádné kamióny, žádná rekonstrukce. Noc jsme strávili na čerpací stanici v autě.

Jakmile jsme si odpočinuli, pokračovali jsme dál směrem k Římu, který jsme minuli z úctyhodné vzdálenosti. Byl však na dohled. U Neapole jsme zvolili východní část dálnice A30, která je volnější a o něco málo levnější. Minuli jsme Vesuv, na který byl úchvatný pohled. Před Salernem jsme zaplatili mýtné a napojili jsme se na bezplatnou dálnici vedoucí z Avellina do Salerna a potom na dálnici A3, která je ze Salerna do Reggio di Calabria bezplatná. Projeli jsme národním parkem Pollino pod jeho významnými vrcholy Monte Sirino a Monte Pollino. Minuli jsme Cosenzu ležící na prahu Sila Grande a zamířili jsme si to přímo k Tyrhénskému moři, ze kterého se vylouply vulkány Aiolských ostrovů s majestátným Stromboli včele. Tak krásně jsme je už z pevniny během následujících třech týdnů neviděli. U Vibo Valentia jsme opustili Autostrada del Sole a přes Ricadi jsme dojeli na Capo Vaticano, do Residence Le Cannelle. Byla sobota, 3. června, půl druhé odpoledne. Teplota vzduchu 17 stupňů Celsia. Ještě tentýž den zapršelo a pak už teplota jen stoupala a stoupala, až rtuť teploměru olizovala čárku odpovídající 35 stupňům Celsia ve stínu.