TAJEMNÉ ASPROMONTE

 /  / Reporáže z cest / Kalábrie 2006 / Tajemné Aspromonte

Nedotčená příroda, strmé drsné hory, hučící vodopády, úzká hluboká údolí, široká řečiště - to je Aspromonte, nejjižnější výběžek Apenin. Od pobřeží Tyrhénského moře se táhnou rozsáhlé a husté olivové háje, na které navazují husté bukové a borové lesy sahající do nadmořské výšky téměř dvou tisíc metrů. Od pobřeží Jónského moře mají hory vzhled vyprahlé, téměř pouštní krajiny. Na jižních úbočích se nacházejí vesnice, které založili Řekové před dvěma tisíci lety. Jejich obyvatelé dosud ještě mluví dialektem, ve kterém jsou stopy řečtiny. Seznámit se s tímto pohořím jsme se rozhodli na závěr našeho pobytu v Kalábrii. Vyrazili jsme na velkou dobrodružnou výpravu kolem tajemného Aspromonte.

Po Autostrada del Sole jsme jeli směrem na jih, pod 38. rovnoběžku. První zastávku jsme si udělali v městečku Scilla. Městečko leží na samém okraji Messinské úžiny. Jméno získalo podle šestihlavé antické obludy Skylly, která tady obývala hlubokou skálu poblíž úžiny a číhala zde na mořeplavce, aby je mohla zahubit. Nad městečkem se tyčí na skále středověký hrad. Ten jsme měli jako na dlani z náměstí San Rocco, společně s městskou čtvrtí Marina Grande a kostelem. Směrem k Messinské úžině se táhla dlouhá pláž a za ní už vykukovalo Capo Peloro s Torre Faro na Sicílii. Přes Villa San Giovanni a Reggio di Calabria jsme se přesunuli k Jónskému moři. Tady, kousek za Reggio, jsme na chvíli zastavili na pláži, abychom se kochali pohledem na nejvyšší evropskou sopku - Etnu.

V nejjižnější části Apeninského poloostrova jsem odbočili do vnitrozemí, směrem k Aspromonte. Tady začíná oblast, zvaná Zona Grecanica, podle řeckých vesnic rozkládajících se na jižních úbočích pohoří Aspromonte. Jednou z nich je Pentedattilo, jehož jméno pochází z řečtiny a znamená pětiprstý. Nad vesnicí, označované někdy jako město duchů, se totiž tyčí podivný skalní útvar, který připomíná otevřenou ruku. Všude je ticho, poněvadž vesnice je pustá. Byla evakuovaná kvůli nebezpečí horského sesuvu. Provincie Reggio patří k seismicky nejvíce ohroženým oblastem. Všude bylo zemětřesení, jen paradoxně v Pentedattilo ne. Ruka ho ochránila. Od tohoto nejfotografovanějšího místa v Kalábrii jsme se dlouho nemohli odtrhnout.

To jsme ale nevěděli, že nás čeká ještě větší divočina. U Condofuri Marina jsme opět odbočili do vnitrozemí. Kolem pšeničných lánů a plantáží plných bergamotů a cistrusovníků, z jejichž plodů a listů se dělají esence pro drahé parfémy, jsme úzkou silničkou dojeli do Amendolea. Pod vesnicí se táhne široké štěrkové řečiště stejnojmenné říčky, napůl vyschlé, neboť voda jím protéká jen po zimních deštích. Putuje jako mohutná ledovcová masa z horských výšin směrem k moři. Amendolea nezískala své jméno po této říčce. Své jméno získala po feudální rodině, která ji vlastnila v 11. století. A říčka získala jméno po ní. Nejdříve jsme si mysleli, že silnice tady končí. Objevili jsme však její pokračování, neskutečně strmé a úzké. Vydali jsme se po ní, v očekávání dalších zážitků v této pustině. Dostali jsme se až nad vesnici, těsně pod zříceninu Castello Ruffo, kde se nacházela vyhlídka. Z této byly výhledy do divokého Aspromonte, na zříceninu hradu, na řečiště Amendolea i na moře. Silnice se dál klikatila po příkrém skalním masivu směrem k Bova. Ta je situovaná na skalním útesu a na nejvyšším místě se nacházejí pozůstatly hradu. Je východiskem k výletům do divoké, nedotčené přírody. Tento kraj patří k nejkrásnějším a nejizolovanějším částem pohoří Aspromonte. Když jsme viděli, kudy se silnice proplétá, raději jsme se tím směrem ani nevydali. Otočili jsme se a krok za krokem jsme se spustili zpět do Amendolea a odtud jsme se vrátili zpět k pobřežní silnici. Odměněni jsme byli nádhernými pohledy na řečiště, razící si cestu údolím.

Do Bova jsme se rozhodli dojet po schůdnější silnici, která k ní vede z Bova Marina. Odbočili jsme však o jednu později a dostali jsme se mezi citrusovníkové plantáže kolem Fiumara S. Pasquale. Na konci silnice byla farma. Zaujalo nás stádo koz ve vyschlém řečišti. Na památku jsme si ho vyfotografovali. Chvíli na to nás dojel místní siňor na kozím dechu. Využili jsme toho a zeptali jsme se ho na cestu do Bova. Jediné, co ho však zajímalo, tak bylo to, abychom mu zaplatili za fotografii jeho koz. Nezbývalo nic jiného, než nerozumnět a ptát se na to svoje. Naštěstí ho to přestalo bavit a na platbě netrval. Byli jsme rádi, že jsme bez úhony zmizeli zpět do relativního bezpečí pobřežní silnice. Cestu do Bova jsme z časových důvodů zrušili. Osvěžení v úmorném vedru jsme našli na Capo Bruzzano. Nachází se tu nádherná štěrková pláž. Jak v moři, tak i na pobřeží tu byly rozseté bizardní skalní útvary, modelované po staletí mořem a větrem. Zapojili jsme svoji fantazii a zjišťovali jsme, jakému zvířeti nebo postavě se podobají. Poznali jsme hrocha, lachtana, ropuchu, králíka, aj. Odpočatí jsme pokračovali dále na sever. Minuli jsme další vyschlá řečiště řek, které si našly svoji cestu z úbočí Aspromonte do Jónského moře. Byly to La Verde a Bonamico. V této oblasti jsme zaznamenali také zvýšený výskyt carabiniérů, kteří prováděli kontroly. Oblast mezi San Luca, Plati a Cimina je totiž místem, kde mafie obvykle ukrývá oběti únosů. Jedné kontrole dokladů jsme se podrobili i my.

Poslední naše zastávka na pobřeží Jónského moře byla v areálu Locri Epizefiri, kde se ve starověku rozkládalo řecké město. Bylo založeno v 7. století př.n.l. Slávy město dosáhlo v 6. století př.n.l., kdy jeho deset tisíc obyvatel porazilo sto třicet tisíc Krotónců. Locri zakládalo kolonie a proslulo hudbou a chovem koní. Za nadvlády Říma jeho sláva upadla. Prohlédli jsme si nejzajímavější vykopávky, jako např. iónský chrám, římskou nekropoli, řecko-římské divadlo a pozůstatky městských hradeb. V muzeu jsme si prohlédli expozice, které představovaly vše, co se týkalo života ve městě během staletí. Zajímavá byla sbírka keramiky. V 7. století našeho letopočtu srovnali Arabové město se zemí a zbylí obyvatelé uprchli do vnitrozemí. Na nedobytném místě založili město Gerace. Od moře jsme stoupali po strmé křivolaké silnici. Už z dálky jsme spatřili na příkrém srázu zříceninu normanského hradu. Gerace zažilo svůj největší rozkvět za normanské vlády. Z této doby pochází největší církevní stavba v Kalábrii - zdejší katedrála. Vyjeli jsme si až na nejvyšší bod ve městě, k hradu. Z vyhlídky se nám naskytly nádherné výhledy na horské hřebeny Aspromonte. Odtud jsme sestoupili dolů do města po Via Duomo. Kromě katedrály se ve městě nacházejí významné kostely - Chiesa di San Francesco a Chiesa di San Giovanelo. Z Gerace jsme stoupali silnicí dál a hřeben Aspromonte jsme přejeli přes Passo del Mercante (952 m). Aspromonte tu mělo zcela odlišnou tvář než na jihu a východě. Projížděli jsme hustými bukovými a borovými lesy přes Cittanova zpět na Capo Vaticano. Výletem kolem Aspromonte jsme zakončili poznávání krás Kalábrie. Po dni odpočinku, koupání a lenošení u moře jsme opustili Residenci Le Cannelle a přemístili jsme se o několik stovek kilometrů jižněji - na Sicílii do Villaggio Europeo v Catanii.

Fotogalerie: Aspromonte