MÍŘÍME K OSTRUZE ITALSKÉ BOTY
Cesta autem na Gargano
/ / Reporáže z cest / Gargano 2003 / Míříme k ostruze italské boty
Bučovice byly zahaleny rouškou tmy teplé červnové noci a my jsme byli přesně v deset hodin nastoupeni k odjezdu na naši letní dovolenou. Lukášek se nám zdál nějaký nesvůj a tak jsme ho přeměřili - měl mírnou horečku. Ráno moudřejší večera. Ulehli jsme zpět do postelí smíření s tím, že do detailu naplánovaná dovolená začíná trochu jinak než jsme si představovali a možná se ani konat nebude. Hned ráno jsme zavolali do italského Vieste na recepci Villa Coppitella, kam jsme měli dorazit do sobotního večera. Jak se dalo čekat, s angličtinou jsme nepochodili. Za hodinu jsme tam zavolali znovu s proslovem pečlivě přeloženým do italštiny, ve kterém jsme omluvili náš možný pozdní příjezd. Jedno slovo následovalo pomalu za druhým a světe div se - paní tomu rozuměla a řekla, že můžeme přijet kdykoliv jak budeme moci ve dne i v noci. Lukášek měl naštěstí jen jednodenní střevní chřipku, ze které se během pátečního dopoledne velice rychle zotavil. Ve čtyři odpoledne jsme byli opět připraveni k odjezdu.
Hranice jsme překročili v Poštorné u Břeclavi a ve Vídni jsme najeli na dálnici A2, která vede přes Rakousko na italské hranice. Kousek za Vídní jsme se dostali do zácpy způsobené dopravní nehodou. Krokem jsme jeli více jak půl hodiny. Alpy se zatím ponořily do tmy a nad jejich vrcholky začaly nebe křižovat blesky doprovázené mohutným rachotem. Netrvalo dlouho a vjeli jsme do obrovské bouře spojené s průtrží mračen. Bylo vidět jen na pár metrů. Už jsme se nemohli dočkat tunelů, kterých je kolem Štýrského Hradce požehnaně. Od těchto několikakilometrových dír ve skále, kterými si dálnice hledá cestu horským masivem, jsme očekávali alespoň chvilkový oddych před hustým téměř neprůhledným deštěm. Chyba lávky. V tunelech sice nepršelo, ale okamžitě se nám tam tak zamlžila všechna okna, že jsme je téměř nestíhali hadříkem stírat. Naštěstí ještě před Villachem vše utichlo. Snad otřeseni ztíženými podmínkami, snad zamyšleni, jsme přejeli u Arnoldsteinu poslední rakouskou čerpací stanici a ocitli jsme se v Itálii. U Tarvisia jsme se otočili a vrátili se zpět, abychom naposledy v následujících čtrnácti dnech natankovali plnou nádrž za cenu menší než € 1,00 za litr. Strávili jsme tady více jak půl hodiny, protože tu vegetoval autobus plný turistů a každý z nich se šel občerstvit. Vybaven kolou, sendvičem, žvýkačkou nebo tyčinkou stál v dlouhé frontě a když na něj došla řada, dlouho, dlouho počítal drobásky - každý! To byla naše poslední nepříjemnost. Od této chvíle začala nádherná dovolená bez jakýchkoliv nečekaných překvapení.
Dálnici jsme opustili hned v Tarvisiu, protože jsou dálnični poplatky v Itálii na naše poměry nehorázně vysoké - jedna cesta na jih přijde přibližně na 1500,- Kč, to samé zpět. Po silnici SS13 se jelo příjemně, v době od půlnoci do rána tu nebyl téměř žádný provoz. Přes Gemonu, Majano, S. Daniele, Dignano, Casarsu, S. Vito, Portogruaro a S. Dona di Piave jsme dojeli k Jadranu u Mestre. Tady jsme se napojili na Strada Romea a kolem Laguna Véneta, delty Pádu a Valli di Comácchio jsme dojeli do Ravenny. Odtud se silnice jmenuje Via Adriatica. Cestou jsme se zastavili na parkovišti u čerpací stanice Tamoil, kde jsme se trochu prospali a pokračovali dál. Po loňských zkušenostech s hustým provozem mezi Rimini a Pescarou jsme byli připraveni kdykoliv odbočit na dálnici A14, která je s Via Adriatica souběžná. K našemu údivu to letos nebylo zapotřebí. Dalo se jet plynule. U Numany jsme si zavzpomínali na loňský rok - Za sluncem přes půl Evropy, kdy jsme tady přenocovali v kempu. Letos jsme měli téměř den zpoždění, proto jsme jeli nonstop.
Kolem třetí hodiny se před námi objevilo tisíc metrů vysoké pohoří Promotório del Gargano. U Lesiny jsme opustili Via Adriatica a kolem Lago di Lesina a Lago di Varano jsme vjeli do romantické krajiny. Silnice se klikatila jednou nahoru, podruhé dolů, neustále se nám odkrývaly nádherné výhledy buď na moře nebo na prales Foresta Umbra. V jedné uzké serpentině jsme se potkali s autobusem, který zabíral veškerý prostor. Museli jsme ustoupit a asi 20 metrů vycouvat zpět. Minuli jsme Rodi Garganico a v Peschici jsme zabočili do vnitrozemí. Mezi olivovníky jsme klesali a stoupali k cíli. Poslední klesání vedlo do Vieste, nad kterým se na kopci posetém olivovníky tyčila Villa Coppitella. Na dva týdny se stala naším domovem.
Fotogalerie: Cesta