BETONOVÁ HRANICE

 /  / Reporáže z cest / Králický Sněžník 2007 / Betonová hranice

Poslední výlet během pobytu v Králickém Sněžníku jsme se rozhodli strávit v okrajové části vedlejšího pohoří, v Orlických horách, konkrétně v jejich podcelku Bukovohorské hornatině. V blízkosti Mladkova se vine kolem četných objektů lehkého i těžkého opevnění naučná stezka Betonová hranice. Ze Žlebu jsme sjeli již tradičně kolem Žlebských vodopádů k Moravě a po silnici č. 312 jsme přes Vlaské, Horní Hedeč, Červený potok, Králíky a Lichkov dojeli do Mladkova. Zaparkovali jsme v blízkosti železniční stanice. Tady začínala naučná stezka. Dvanáctikilometrová trasa naučné stezky vybavená třinácti tabulemi byla předána do užívání veřejnosti v roce 1988. Cílem bylo popularizovat problematiku československého opevnění na Králicku. U jejího zrodu stáli Dobroslav Mareček a Miroslav Kaška, materiály pro informační tabule připravil Emil Trojan.

Československé opevnění tvoří soustava pevností a pevnůstek budovaných v letech 1935 až 1938 proti nepřátelsky naladěným sousedním státům. Skládalo se z objektů lehkého opevnění pro jednotky osob, tzv. řopíků, z objektů těžkého opevnění pro desítky až stovky osob a z dělostřeleckých tvrzí. Mezi těžkými objekty byly překážky - ocelové rozsocháče, kovové kolíky, železobetonový práh, železobetonový ježek, protitankový příkop aj. Výstavbu opevnění ukončilo podepsání tzv. Mnichovské dohody 30. září 1938. Došlo k odstoupení části pohraničí. Většina postavených objektů zůstala v odstoupených uzemích. Po obsazení Sudet se nacisté zaměřili na tato opevnění. Probíhala zde cvičení, získávali z nich materiál pro zbrojní průmysl. Po válce byla část opevnění revitalizovaná a následně využívaná armádou, v roce 1999 bylo opevnění vyklizeno a opuštěno.

Od železniční stanice jsme stoupali po červené turistické značce k radioaktivnímu pramenu knížete Rastislava. První písemná zmínka pochází z roku 1928, kdy proběhla měření. Byly podchyceny prameny Karolína a Šalamoun. V roce 1930 však projekt Radonových lázní zanikl z důvodu nedostatku peněz a blížící se války. Došli jsme k rozcestí se žlutou turistickou značkou, po které jsme už během dálší cesty pokračovali kolem vrcholu Hejnov (711 m) po naučné stezce. Prohlédli jsme si květy náprstníku červeného a divizny velkokvěté, na cestě plže slimáka popelavého. Postupně jsme došli k pásu bunkrů, tvořících opevnění. První bunkr byl z větší části pod povrchem, další pěchotní sruby se nám už ukázaly v plné své kráse. Došli jsme k převrácenému řopíku, na kterém zkoušeli němci své zbraně. Byla pod ním odpálená nálož.

Kousek od převráceného řopíku stál pěchotní srub Na Sedle. Tento samostatný těžký objekt byl určený k obraně obtížně prostupného zalesněného terénu. Na jeho betonáž padlo 1222 kubických metrů betonu. Osádku objektu mělo tvořit 27 osob. V tomto místě jsme opustili naučnou stezku a po červené turistické značce jsme přešli k dělostřelecká tvrzi Bouda. Tvoří ji pět srubů postavených v nejvyšším stupni odolnosti. Stropy a stěny směrem k nepříteli jsou tvořeny vrstvou železobetonu o tloušťce 3,5 m. Sruby jsou hluboko pod zemí navzájem propojeny systémem chodeb a sálů. Osádku mělo tvořit 316 osob. Od tvrze Bouda jsme se vrátili zpět k pěchotnímu srubu Na Sedle a odtud jsme pokračovali dál po naučné stezce. Kolem nedokončeného bunkru a několika lehkých objektů jsme došli k Bunkru U kamene, který se nachází na vrcholu Vysoký kámen (843 m).

Tady jsme opustili naučnou stezku a po červené turistické značce se vrátili zpět k radioaktivnímu pramenu knížete Rastislava. Vyšli jsme z lesa a před sebou jsme měli jako na dlani Mladkov a nad ním vrchol Adam (765 m), kolem kterého se nachází celá řada objektů v čele s dělostřeleckou tvrzí Adam. Ta je jednou s nejvíce dokončených tvrzí československého opevnění. Tato tvrz nám zůstala ukrytá v lese. My jsme viděli nedaleký pěchotní srub U křížku. Sešli jsme k železniční stanici a vrátili jsme se zpět do Žlebu.

Fotogalerie: Betonová hranice