PODRUHÉ NA GARGANO

 /  / Reporáže z cest / Gargano 2007 / Podruhé na Gargano

V úterý 10. července v 8:00 hodin jsme si na auto vylepili destidenní rakouskou dálniční známku v ceně € 7,60 a vyrazili jsme směrem k břeclavskému hraničnímu přechodu, vstříc našemu dalšímu italskému dobrodružství. Celníci smířeni s naším blížícím se vstupem do Schengenského prostoru o nás nejevili žádný zájem, a tak jsme se velice rychle ocitli na druhé straně hranice, na prázdné silnici mezi rakouskými městečky Reintal a Großkrut. U Wilfersdorfu jsme se napojili na silnici č. 7 směřující do Vídně. Cestou jsme míjeli více jak 100 metrů vysoké pylony větrných elektráren s třílistými vrtulemi, které už neodmyslitelně patří k této dolnorakouské oblasti. Do Vídně jsme vjížděli přesně za 2 hodiny, tedy v 10:00. K Dunaji jsme se dostali za 20 minut a za dalších deset minut jsme už vyjížděli z Vídně. To byla výrazná příjemná změna oproti pátečnímu standardnímu termínu s vídeňskou dopravní špičkou.

Už nad Vídní se začaly stahovat mraky, ze kterých na nás brzy začalo pršet. Přestalo až někde před Klagenfurtem. Z oblaků na nás vyčuhovaly zasněžené čepičky alpských štítů. U Arnoldsteinu na čerpací stanici Esso jsme tradičně dotankovali naftu na plnou nádrž. To však byla velká chyba. Zaplatili jsme € 1,184 za litr. Tak drahou naftu jsme už nikde cestou po celé Itálii netankovali. Příště si dáme pozor a sjedeme někde mimo dálnici k místní čerpací stanici. Rakousko-italskou hranici jsme překročili v 15:00 hodin a začali jsme se proplétat údolím pod Julskými Alpami. Více jak patnácti tunely, které prostupovaly horami, a mnoha mosty překonávajícími údolí s širokým řečištěm říčky Tagliamento, jsme se dostali do Pádské nížiny. Ta se rozprostírá mezi Alpami, Apeninami a Jadranem. Za městem Udine jsme opustili dálnici A23 a napojili jsme se na A4, která spojuje Terst s Turínem.

Přejeli jsme několik významných řek - Tagliamento, Livenza a Piave a v 17:30 jsme se ocitli na mýtnici u Mestre. Tady jsme se přehlédli a místo k bráně s obsluhou jsme najeli k bráně s automatem. Po chvíli vzájemného oťukávání, kdy nám odmítl vzít kartu, jsme vložili do štěrbiny € 10,00 a do kasičky drobné. Automat vše přežvýkal a do stejné kasičky nám vysypal zpět drobné. Mýtné stálo € 10,90. Bezplatná Tangenciála nás dovedla až do Mestre. V Mestre byla na Tangenciále dopravní zácpa a tak jsme z ní sjeli o několik sjezdů dříve než jsme plánovali. Tam zácpa pokračovala, po nějakém čase však ustoupila. Průjez Mestre byl bezproblémový. Křižovatky jsou zde nahrazeny kruhovými objezdy a směr Ravenna je dobře značený. Občas se nám naskytl pěkný pohled na panorama Benátek.

Z Mestre jsme se napojili na silnici č. 309, která nás kolem Laguna Véneta, přes řeky Brenta, Adige a Po a kolem jezera Comacchio dovedla do Ravenny. Rychlost tady byla většinou snížena na 50 nebo 70 km/h, ale jelo se plynule a dobře. Kolem Ravenny vede bezplatný dálniční obchvat a za Ravennou se mění na silnici č. 16 vedoucí až do Foggia. U Cesenática se silnice změnila opět v bezplatnou dálnici vedoucí až před Rimini. U Rimini Nord jsme už najeli zpět na Autostradu A14. Mezi tím se setmělo. Noční Itálií jsme mířili pořád na jih. Noc jsme strávili před jedním Autogrillem, u kterých jsou zastřešená stání. Zaujala nás francouzská rodinka, která uložila děti na deku rozprostřednou mezi auty, a ostatní členové rodiny připravovali nějaký pokrm na vařiči v otevřeném kufru auta. My jsme raději přespali v uzamčeném autě, jako většina cestovatelů.

Po několikahodinovém odpočinku jsme pokračovali dál v naší cestě. Dálnice byla lemovaná množstvím barevných květin a nabízela nádherné výhledy na moře. U Térmoli jsme na horizontu dokonce zahlédli siluetu ostrovů Tremiti, nám známých z výletu Ráj zvaný Tremiti. Tady už se před námi v plné kráse zvedlo tisíc metrů vysoké Promontorio del Gargano, které jsme poprvé navštívili během dovolené Gargano 2003. Ve Foggia jsme sjeli z dálnice a zamířili jsme si to k mýtnici, před kterou jsme raději zpomalili a po zkušenostech z Mestre jsme si pořádně prostudovali cedule. Nebylo nám to nic platné. Brány s obsluhou (symbol ruky s penězy) byly zavřené (svítila u nich červená). Museli jsme opět zvolit automat. Hned jsme platili v hotovosti a vše proběhlo hladce. Zaplatili jsme € 23,50. Hned z dálnice jsme se napojili na silnici č. 89, která je až za Manfredonii tvořena bezplatnou dálnicí. Před námi se rozprostíralo nádherné pohoří, které z jihu svým vzhledem v mnohém připomíná pohoří Aspromonte, které jsme v roce 2006 navštívili na jihu Kalábrie během výletu Tajemné Aspromonte.

Minuli jsme velkou Manfredonii a cestou kolem olivových hájů jsme vjeli do tunelu. Za tunelem nás už čekal cíl naší cesty - městečko Mattinata. Vydali jsme se dál po silnici č. 89 vedoucí do Vieste po pobřeží. Hned za hřbitovem s malým kostelíkem jsme zahnuli doprava do olivového háje, který tvoří rozsáhlou rovinu la pianna. Na křížovatce jsme zahnuli doleva a dojeli jsme k prvním rezidencím a kempům. Tady byla zajímavá křižovatka s trojúhelníhovým ostrůvkem. Uprostřed ostrůvku byla značka ohnutá ze všech stran. Pro autobusy tady bylo zřejmě málo místa, tak si ho časem udělaly. Na této křižovatce jsme zahnuli doleva a mezi zdmi rezidencí jsme dojeli na další křížovatku, kde už nás velká tabule Camping Riccio navedla doprava směrem k moři. Po levé straně byla brána se vstupem do kempu. V cíli jsme byli chvíli před devátou hodinou.

Fotogalerie: Cesta